sobota 30. ledna 2016

Recenze/Úvaha o filmu Lída Baarová


Nejsem sice nějaký vášnivý fanoušek filmů pro pamětníky, ale když nějaký v televizi běží a je čas, ráda se na něj podívám. Přece jen jsem stále přesvědčená, že se na ně dá koukat spíše, než na některé trapné americké slátaniny. A jelikož Lída Baarová je český fenomén, některými je milována, jinými zatracována, snímek Filipa Renče jsem si nenechala ujít.
Před nedávnem jsem v televizi zahlédla spot, ve kterém Renč o snímku mluvil a tak jsem se těšila na velkolepou podívanou. jaké bylo mé překvapení, když jsem všude četla negativní ohlasy? Zklamaně jsem si koupila "Sedmičku" a hltala smutné a drsné recenze a pořád si říkala, že to přece nemůže být tak zlé. Přece co ztrhá kritika, to se divákovi líbí. Nebo ne? 
Nyní si říkám, že jsem možná měla otočit pořadí. Nejprve shlédnout film, utvořit si svůj názor a nakonec číst nemilosrdné verdikty kritiků. Jenže...
Vyzbrojená informacemi o nafouknuté bublině, která vlastně nic moc neřekne a ještě rozesměje diváky erotickou scénou, jsem usedla na sedačku v kině. Bylo téměř plno a pátá řada bez převýšení byla poněkud nešťastná. Ještě před začátkem jsme se proto s kamarádkou přesunuly do třetí řady, kde jsem si sice musela sundat brýle, ale viděla jsem víc, než velkou naondulovanou hlavu dámy před sebou.
A moje pocity? Velmi rozporuplné. Ani teď, druhý den, kdy mi snímek nejde z hlavy a stále o něm přemýšlím, nejsem schopna říci, zda se mi líbil, či nelíbil. Je mi vlastně smutno, že některé scény a špatná volba některých herců celý snímek shazují...
Ale popořádku.

PLUSY
Styl Renčova natáčení je překrásný. Miluji zaostření - rozostření i na fotografiích a ráda se na něj dívám. Takto točený film je opravdu požitek pro oči. Tady opravdu tleskám. 
Výpravnost, kostýmy, místa natáčení... to je krása, noblesa, nostalgie. I v tomto jsem byla nadšená.
Herci? Začnu Lídou a její rodinou. Táňa Pauhofová  je krásná herečka, která se do své role vžila velmi dobře. Ač jsem se toho bála, dokázala některé výrazy nastudovat tak věrně, až se zdálo, že se z plátna dívá skutečně mladá Baarová. Ani postava Zorky nebyla špatná. Nenápadná šedá myška žijící ve stínu své slavné sestry se podařila. Tatínek, ta rozumná osoba co všechno drží nad vodou a zachrání dceři život, byl rovněž zahrán skvěle. Ovšem maminka... Jak mám Simonu Stašovou ráda, tak zde jsem z ní na rozpacích. Dramatické scény, které sehrála, se mi nelíbily a vůbec sem jim nevěřila. Spíše než jako drama, mi přidaly jako fraška. A nebyly jediné... ale o tom níže.

MÍNUSY
A teď k tomu negativnímu. Zůstanu ještě chvíli u volby herců. Simona Stašová a její herecký výkon už vlastně patřily sem, do mínusu. Budu však pokračovat...
Nevím, kdo měl ten nešťastný nápad, obsadit do role dvou hlavních mužských postav dva herce, které český národ zná převážně ze seriálu Komisař Rex. Netuším, každopádně zasloužil by pár facek.
Nechápu, proč jsou někteří herci namaskováni a vybráni tak, aby dokonale zpodobňovali ty, které hrají a role Gustava Fröhlicha je naprosto mimo! Copak Gedeon Burkhard vypadá jako Fröhlich? Ani omylem ne. A zatímco v Komisaři Rexovi byl sympaťák, tady vypadal ne jako milovník, ale jako obluda. Bohužel...
A teď se dostanu k tomu největšímu zlu, k představiteli Josepha Goebblese... Proboha! Koho napadlo obsadit tuto roli největším ňoumou z Komisaře Rexe?  Ať se zmiňovaný herec snažil sebevíc, ve chvílích vážných a dramatických vyvolával mezi diváky nežádoucí smích a to předpokládám nebyl záměr tvůrců.
Koneckonců, když jsme po skončení hodnotily film s kamarádkou, zkonstatovala, že tam byl vlastně i ten pes, co představoval Rexe. Když už, tak už... Chyběly jen housky se salámem! 
S tím se také dostávám k některým scénám, které by bylo lepší nenatočit anebo alespoň uvážlivě zkrátit či proškrtat. Na začátku zmíněná erotická scéna Lídy s Goebblesem - vážně bylo nutné dotahovat ji do nechutného orgasmu zobrazeného v plamenech v krbu? Přece každý ví, že s ním vlezla do postele vícekrát, takže pokud nešlo čistě o vypočítavost, tak se jí to zřejmě líbilo, ne? Pro koho ta scéna vlastně byla? Pro zástupy důchodkyň, které na film chodí? Nebo? Vážně netuším, ale na rtech většiny mladších ročníků vyvolává smích, rozpaky a pocit vrcholné trapnosti!
Stejně tak dramatická scéna, kdy se Goebbles po telefonu rozchází s Lídou a je po Hitlerově "domluvě" nervově zhroucen... Možná, kdyby to zahrál někdo jiný. Snad, kdyby před českými diváky nebyl ten přitroublý komisař... Kinem se opět nesl nežádoucí smích...
A konečně závěrečná scéna, kdy Goebbles Lídě dojde zhasnout to pomyslné světlo života? Ta sice nevyvolávala smích, ale byla naprosto zbytečná. Stačilo by dramatické převržení sklenice s červeným vínem v předchozím závěru a všichni pochopili. Takhle závěr vypadal jako ohrané klišé, které už nikdo vidět nepotřeboval.
Ani teď, když jsem plusy a mínusy shrnula se nedokážu rozhodnout. Snad, kdyby Renč vyměnil některé herce a hlavně - proškrtal zmíněné scény, film by se mi líbil. Snad... Chtělo by to ovšem trochu více věnovat pozornost Lídě, coby kolaborantce a jejímu věznění. Proč tam nezahrnuli více jejích pocitů? Vyprávění stařeny je trochu málo... Jak se asi cítila herečka ve chvíli, kdy byla uvězněna na Pankráci a kolem ní umírali její milovaní? Co jí běželo hlavou, když stála před šibenicí, viděla popravy žen před sebou a věděla, že za pár okamžiků bude konec? Proč právě toto období autoři snímku tak odflákli?
A co vy? Už jste film viděli? Co na něj říkáte? Nebo se na něj teprve chystáte? A pokud ano, přiznejte se - jaký je důvod? Chcete vidět příběh Lídy, nebo filmový "propadák"? 
Říkám si, jestli paradoxně negativní reklama návštěvnost snímku nezvýší. Vždyť přece žijeme v Čechách a tady se moc úspěchu nepřeje. Zato co je haněno, to musí vidět každý.

pátek 29. ledna 2016

Hřbitov v Zátoni


O hřbitově v jihočeské Zátoni jsem se dozvěděla tak trochu náhodou. Bylo to zhruba před třemi lety a já si v té době dělala rešerže pro román Prokletí schwartzovy vily. Jelikož v něm měla hrát důležitou roli velká rodinná hrobka Schwartzů a já si pro ni vyhlídla jako vzor hrobku - kapli stojící na hřbitově v Městě Touškově, chtěla jsem ji přirozeně prohlédnout blíže. Ale ouha. Zrovna v té době jsme neměli cestu přes půl republiky v plánu a tak jsem se o problému zmínila kolegyním v naději, že mi doporučí nějakou jihočeskou "náhražku". O žádné hrobce sice nevěděly, zato mi doporučily navštívit hřbitov v Zátoni s tím, že je opravdu velmi krásný.
A tak jsme s manželem vyrazili...
Bylo to jedno horké letní odpoledne a hřbitov stál na větším kopci. Vyšlápnout ho však stálo opravdu za to. Přivítala nás malinká rozvrzaná branka, kterou jsme vstoupili na menší prostranství, obehnané kolem dokola zídkou. 









Hřbitůvku vévodil krásně opravený kostel Umučení sv. Jana Křtitele, který sám o sobě stojí za návštěvu a snad byl i takovou menší útěchou za tu hrobku, kterou jsem postrádala.
Kromě kostela bylo na hřbitově nevelké množství hrobů označených převážně krásně zdobenými litinovými kříži. Kříže mají oválné tabulky, některé bohužel prázdné, ale na některých si můžeme přečíst jména pohřbených. Jedná se převážně o německy mluvící obyvatele - jmenujme např. rodinu Weisových z Ebenau, rodinu Schauflerových, Maurerových, nebo rodinu Tomchsi.
Většinu těchto křížů zdobí plastiky andělíčků, svatých nebo ukřižovaného Krista. Kříž rodiny Maurerových je narozdíl od ostatních dřevěný. 



Celý hřbitůvek působí nesmírně klidně a malebně a určitě stojí za návštěvu. Až tedy budete někdy v Českém Krumlově, vydejte se o kousek dál, směrem na Větřní. Zátoň není daleko a návštěvy hřbitůvku jistě nebudete litovat.





















středa 27. ledna 2016

SOUTĚŽ č. 1


Ahoj všichni, moc vás zdravím a zahajuji první blogovou soutěž!

Před nedávnem jsem na facebookových stránkách blogu zveřejnila, že až vás tam bude stovka, dáme si soutěž o nějakou pěknou knížku. Jelikož ta stovka minulý týden padla, tady je vaše odměna. :)


Přemýšlela jsem, jaká kniha by vám jako cena mohla udělat radost. Vybírala jsem mezi thrillerem a historickým románem a nakonec jsem vsadila na oblíbenou autorku - Mo Hayder.

Soutěžní otázka tedy zní - Napište mi tři knihy od Mo Hayder, ve kterých figuruje hlavní vyšetřovatel Jack Caffery. 

Odpovědi mi posílejte na email: hentiette.anna@gmail.com

Uzávěrka soutěže bude 15. 2.2016

Recenze: Roberta Richová - Porodní bába z Benátek


Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 256
Rok: 2015

Anotace:
Píše se rok 1575 a Hanna je i přes své mládí nejvyhlášenější porodní bábou v Benátkách. Mohla by si šťastně žít, jenže jejího milovaného manžela zajali na obchodní plavbě a drží ho na Maltě jako otroka. Hanna tajně používá při porodech svůj vlastní vynález, „porodní lžíce“. Taková pomůcka není povolena, a proto je to velmi nebezpečné. Jednoho dne se Hanně naskytne příležitost získat dost peněz, takže by mohla svého Izáka vykoupit. Kvůli tomu však musí podstoupit strašlivé riziko, ohrožující nejen ji samotnou, ale celé ghetto. A netuší, že zanedlouho se ocitne ve víru dramatických událostí...

Recenze:
Příběh porodní báby nebyl jinak složitý. V podstatě se jedná o tenkou knížečku o 250 stránkách, která se velmi dobře a rychle čte především díky tomu, že je dobře napsaná a nedá se odložit. Původně jsem měla v úmyslu jeden krásný večer pouze nahlédnout a přečíst pár stránek, a bylo z toho skoro půl knížky. Nebýt obav, že se brzy vzbudí mé dítko a už mě nenechá do rána vyspat, četla bych dál, dokud bych ji nepřečetla celou. :) 
Musím přiznat, že už dlouho se mi nestalo, že bych knížku doslova nedokázala odložit. I druhý den, jsem ji s sebou tahala na každém kroku, dítě uspávala s knihou v ruce, krmila s knihou v ruce (ano, i to je možné :D ). Zkrátka, příběh Hanny mě zcela pohltil.
Autorka vsadila na prostředí nádherných Benátek a na osvědčené téma, které ženy většinou chytí - porodnictví, děti, atd. Hanna je sympatická mladá žena, která má své osobní problémy, přes to dokáže vzdorovat rabínovi a navzdory židovským zákonům se vydá pomoci při porodu křesťanské šlechtičně. Při tom si dovolí neuhlídat své city vůči novorozenci, čímž jediným si dokážu vysvětlit pošetilost, kterou provede zhruba v polovině knížky - a to, že se vrátí do paláce, aby se s chlapcem naposledy rozloučila. Víc neprozradím, abych knížku nespojlerovala. :)
Mám ráda odvážné hrdinky které dokáží přemoci sami sebe. A i když je to napsané velmi střízlivě, takovou hrdinkou Hanna bezesporu je. Bojuje za svou lásku, snaží se osvobodit manžela, zachraňuje nevinné...
V knížce sledujeme dvě místa, dvě osoby a jejich krátkou životní etapu. Zatímco Hannu sledujeme v Benátkách po zajetí jejího muže Izáka, kterak se snaží získat peníze na jeho vykoupení, na Maltě mezitím Izák prožívá krušné dny v otroctví. To, co se zpočátku zdá nebezpečné, se později trochu vylepší, a tak jsem autorce moc neuvěřila, jak "chudák" Izák trpěl. 
Ve finále však byla knížka opravdu milá, místy napínavá, zajímavá, zkrátka taková jednohubka na víkend. 
Nevím, zda budu vyloženě vyhledávat knihy této autorky, ale volné pokračování Hannina příběhu si určitě ujít nenechám. 

Dneska moc nestíhám pročítat a hledat chybky, tak snad jich tam po mně moc nenajdete. :) Moje dcerka tady totiž vyřvává jako na lesy a to se fakt nedá. :D


pondělí 25. ledna 2016

Srdcová autorka 2 - Kate Mortonová


 Jelikož jsem před pár dny dočetla nejnovější knihu Kate Mortonové, rozhodla jsem se, že tentokrát bude sekce "Srdcová autorka" patřit právě jí. 
Kate Mortonová je australská spisovatelka, která vystudovala anglickou literaturu a divadelní vědu na univerzitě v Queenslandu. V současnosti ve svém studiu pokračuje a věnuje se především tragédií ve viktoriánské literatuře. Literární znalosti uplatňuje i ve svých knihách a např. v Zapomenuté zahradě a nyní i v knize Šepot vzdálených chvil se láska k literatuře přímo odráží od stránek.

Kate dosud napsala čtyř knihy, které vyšly i v Čechách. První z nich byl Dům u jezera

Anotace:
Když Grace ve čtrnácti letech poprvé vchází do impozantního šlechtického sídla Riverton, netuší, že její život se v příštích několika málo letech obrátí naruby. Rozlehlý dům, v němž jako čerstvá služka nastupuje do služby, ukrývá záhady předchozích generací, které tudy prošly v minulém století. Spletité předivo vztahů mezi panstvem a služebnictvem, tradiční šlechtou a novodobými zbohatlíky i napětí mezi jednotlivými členy šlechtické rodiny vytváří barvitou mozaiku osudů, které ožívají v Graceiných vzpomínkách. Její příběh, nerozlučně spjatý s životem nadané okouzlující Hannah, dědičky rivertonského panství, se odehrává na pozadí převratných bouřlivých časů po první světové válce, kdy světem otřásala společenská revoluce a rodila se nová, moderní společnost. Jen Grace ví, jaké tajemství si její matka vzala s sebou do hrobu, jen ona byla svědkem tragédie, která se roku 1924 odehrála na břehu rivertonského jezera a znamenala zánik starobylého rodu.

Dům u jezera jsem sehnala před dvěma lety před bazar na Databázi knih, jelikož nebyl k sehnání. Nakladatelství Ikar však v současné době doufejme připravuje dotisk, takže se snad dočkají i ti, kteří tuto úžasnou spisovatelku teprve objevili.
Dům u jezera se mi líbil ze všech čtyř knih nejméně, ale to neznamená, že by byl špatný. Naopak! Především závěr je naprosto fascinující a ze všech čtyř knih nejvíce šokující. Už kvůli němu kniha rozhodně stojí za přečtení! 


V době, kdy jsem sháněla Zapomenutou zahradu, byla všude vyprodaná. Můj kousek je proto sehnaný opět přes bazar knih. Koupě rozhodně stála za to. Knihu jsem četla jako druhou v pořadí a zjistila jsem, že je zase o kousek lepší, než autorčina prvotina. V současnosti Ikar provedl dotisk, takže je knížka k sehnání samostatně i jako zvýhodněný komplet spolu s následujícím románem - Tajemství letního odpoledne.

Anotace:
Nell O´Connorová se večer v den svých jedenadvacátých narozenin od otce dozví, že není jeho pravá dcera. Avšak až po desetiletích se rozhodne vypátrat pravdu. A ta ji dovede do Cornwallu, do opuštěného domku vedle sídla Blackhurst, kde kdysi žila šlechtická rodina Mountrachetů. Poutavý román do sebe vplete i příběh Nelliny vnučky Cassandry a osud záhadného děvčátka, zanechaného na březích Austrálie v předvečer světové války. 



V době, kdy jsem četla Tajemství letního odpoledne, už jsem dobře věděla, co mohu od autorky čekat. Nebylo pro mě tudíž žádné velké překvapení, že v závěru došlo opět k obrovskému obratu v ději. I přes to, že jsem již podobný konec očekávala, byla jsem knihou velmi potěšena.


Anotace:
Parný letní den v Suffolku. Zatímco zbytek rodiny vyráží na piknik, šestnáctiletá Laurel sní v koruně stromu o chlapci jménem Billy, o Londýně a zářivé budoucnosti. Než však odpoledne skončí, stane se svědkyní otřesného zločinu, který všechno změní. O třicet let později je Laurel oblíbenou herečkou, kterou však stále tíží stíny minulosti a vzpomínky. Vrací se proto zpátky na rodinnou farmu a začíná skládat střípky utajené historie - příběhu Dorothy, Vivien a Jimmyho, tří osob ze zcela odlišných světů, které za války svedla v Londýně dohromady náhoda a jejichž životy se krutě a osudově propletly. Strhující příběh o záhadách a tajemstvích, o divadle a krádeži, o vraždě a věrné lásce, odehrávající se střídavě ve třicátých a šedesátých letech minulého století.



Nejnovější knihou jsou Šepoty vzdálených chvil, na kterou jsem před pár dny zveřejnila zde na blogu recenzi. Trvám na tom, že je to dosud nejlepší autorčina kniha a spojuje v sobě vše, co se mi na jejích románech líbí - tajemství, podivný starý zámek, lásku k literatuře i pohled do nedávné minulosti.
Anotaci zde připojovat nebudu, neboť je uvedena u zmíněné recenze.



Tolik tedy ke knihám Kate Mortonové. Doufám, že se vám článek líbil a že si z něj třeba i odnesete nějakou tu novou knížku na svém seznamu knižních přání. Mně nezbývá než doufat, že autorka nebude příliš zaneprázdněná doktorátem a brzy napíše novou knihu. :)

pátek 22. ledna 2016

V hlavní roli Baron :)

 

Krásný páteční podvečer!
Dneska jsem sice neměla v úmyslu psát další příspěvek, ale o tohle se s vámi prostě musím podělit. Dneska mi přišla do ateliéru nová světla na denní focení. Potřebovala jsem je vyzkoušet, tak jsem poslala taťku s malou na procházku a povolala do ateliéru Barona. Na zem jsem pro jistotu rozprostřela jeho pelech, aby pochopil, kde má být - takže nebojte, to není ateliérová rekvizita. :) Hodila jsem mu tam notně ožvýkaného medvěda a nařídila pózovat.
Netušila jsem, jak bude úžasný! Pózoval jako profesionální modelka, nezapomněl dělat inteligentní výrazy, které umí snad jedině tyhle placaté tlamičky a ještě po mně koukal, jako by se chtěl zeptat, zda to dělá dobře.
No za mě - dělal to výýýýýýborně!
Je k sežrání! Co myslíte? :)






Brokolicové válečky s jogurtovým dipem :)



Milí přátelé,
dnešní příspěvek jsem vůbec neměla v úmyslu psát. Jelikož však můj výtvor vzal manžel do práce a tam prý byla sháňka po receptu, rozhodla jsem se jej zveřejnit i tady. :)
Jak už u mě bývá zvykem, na počátku všeho byl jeden časopis o vaření a halda nesmyslných ingrediencí, které jsem proškrtala, nahradila a výsledek je zde:


1 celá brokolice
1 větší petržel
1 větší cibule
2 stroužky česneku (nebo česnek sušený)
1-2 vejce (dle velikosti brokolice)
1 hrnek strouhanky
sůl, pepř
Na dip si připravte:
1 bílý jogurt
trochu protlaku, nebo kečupu (sladký/ostrý dle vašich chutí)
sůl, pepř, česnek


Postup:
Brokolici 1 minutu povaříme ve vroucí vodě, pak hned slijeme a propláchneme studenou vodou, aby zůstala krásně zelená. Nakrájíme si nadrobno cibulku a nastrouháme petržel. Brokolici pak rozdrtíme na malé kousíčky, mohou zůstat i celé růžičky, smícháme s cibulkou, petrželí, česnekem, který protlačíme nebo utřeme se solí, opepříme, osolíme (pokud jsme sůl nepřidali k česneku), přidáme vejce a trochu strouhanky. Uhněteme těstíčko, strouhanku přidáváme dle konzistence. Pak lžící ukrajujeme kousky a v mokrých dlaních vytvarujeme válečky.
Naskládáme na pečící papír a pečeme v troubě cca 30 minut na 180 stupňů. Přibližně v polovině pečení válečky otočíme.


Dip:
Do misky si dáme jeden bílý jogurt, přidáme česnek, sůl, pepř, rajčatový protlak nebo kečup a dobře promícháme. Necháme cca 30 minut odležet v lednici a pak jím válečky přelijeme, nebo je do něj namáčíme.



Já jsem dělala válečky bez přílohy, ale můžeme si k nich třeba opéci bílý toustový chléb, nebo udělat šťouchané brambory.
Brambory dělám k brokolicovým karbanátkům s nivou a chutná to báječně. Ale o tom třeba příště. :)


středa 20. ledna 2016

Přečteno v roce 2016

Prosinec 2015 - leden 2016
Irena Bukačová - Architektura Jana Blažeje Santiniho Aichla na severním Plzeňsku

Leden
1)Kate Mortonová - Šepoty vzdálených chvil
2)Elizabeth Gaskellová - Cranfordské dámy
3)

úterý 19. ledna 2016

Recenze: Elizabeth Gaskellová - Cranford. Cranfordské dámy




Nakladatelství: XYZ
Počet stran: 288
Rok: 2015

Elizabeth Gaskellová se narodila v roce 1810 v Londýně a roku 1832 se provdala za pastora Williama Gaskella. Když zemřel její syn, pustila se do psaní svého prvního románu známého jako Mary Bartonová, který anonymně publikovala v roce 1848. Cranford se objevil v roce 1853 v časopise Household Words, kam ji přizval Charles Diskens. vycházel tam pak na pokračování a získalo značnou oblibu. Svůj vděk Dickensovi Gaskellová projevovala i tím, že jeho dílo zmiňovala v několika kapitolách Cranfordu. Mezi její práce dále patří knihy Sever a jih, životopis Charlotty Brontëové a nedokončený román Manželky a dcery. Zemřela v roce 1865.

Anotace:
Jemné dámy z Cranfordu žijí své poklidné životy, nečekají, že se bude cokoli dít, a dodržují svá poněkud výstřední pravidla. Ale samozřejmě, že život zasahuje těmi nanejvýš neobvyklými způsoby... Cranford je nejznámější a nejkouzelnější z novel Elizabeth Gaskellové, vtipné a dojemné klasické dílo, které si zaslouží být přečteno.

Recenze:
Hlavní hrdinkou je Mary Smithová, třicetileté "děvče", které pobývá v městečku Cranford u slečny Matty, coby rodinná přítelkyně. Zachycuje ve svém vyprávění vše, co se v městečku za doby její přítomnosti odehrává, ať už jsou to události všedního dne, události smutné i veselé.
V prvních kapitolách nás postupně seznamuje s obyvateli městečka, především pak s jeho obyvatelkami, tzv. amazonkami, což jsou převážně staré panny s přehnaně morálními názory. Ne, že by si to myslela samotná vypravěčka. Té to přijde naprosto přirozené, což je následkem doby a vychování. Dnešní čtenář však nad některými zvyklostmi kroutí hlavou.
Spolu s vypravěčkou se seznamujeme s chodem domácnosti, názory a požadavky na služebnou a její chování, poznáme, jaké společenské faux pas představoval sňatek pod svou úroveň (vdova po baronovi a lékař), jak se vyrovná slečna Matty, coby stará panna starající se sama o sebe s krachem banky, v níž je podílníkem a přijde kvůli tomu o všechny peníze. Odrazem doby (polovina 19. století) nejsou jen společenské konvence a jednání obyvatel Cranfordu, ale také nemoci, které bez milosti kosí dobré i špatné. A tak jsme svědky několika úmrtí, která nás zasáhnou, jelikož ti dobří lidé si to přeci nezasloužili...
Zpočátku jsem se do Cranfordu nemohla začíst. Úvodní kapitoly mi přišly příliš samostatně postavené, nijak moc nenavazovaly a já se obávala, že to bude soubor témat, která se budou v knížce vyskytovat bez ladu a skladu. Jenže počínaje třetí kapitolou, se začal děj proplétat a já zjistila, že už nečtu jednotlivá vyprávění, ale souvislý příběh dělený přirozeně na kapitoly.
Musím přiznat, že ač je Cranford řazen mezi klasická díla anglické literatury a mně se většinou "klasiky" čtou špatně, tohle byla patrně úplně první, která mě skutečně chytla a já se přistihla, že tahám knížku všude s sebou a prostě CHCI vědět, jak to bude dál. Zda se paní baronka vdá pod svou úroveň, jak vyřeší slečna Matty svou náhlou chudobu a zda se vrátí její ztracený bratr zpět domů.
Poprvé ve svém životě mohu napsat, že se mi opravdu líbilo klasické dílo a že se opravdu upřímně těším na jeho pokračování.
Kvalitu románu podtrhuje také to, že autorka v dialozích cranfordských dam hojně zmiňuje další klasická díla své doby, která byla čtená, diskutovaná, obdivovaná i zatracovaná. Dokazuje to, že nejenže dokázala dobře psát, ale také se značně orientovala na dobovém literárním trhu.
Pokud ještě váháte, zda si Cranford přečíst, mohu vám ho rozhodně doporučit. Uvidíte skutečný obraz anglické domácnosti v 19. století šikovně vložený do literární omáčky, která přemění i běžné zvyky na příjemné čtení. Jistě si Cranfordské dámy a jejich podivné příhody, někdy smutné a někdy humorné, oblíbíte stejně jako já.


Zimní procházka...



Krásné úterní dopoledne... U nás je především slunečné a opravdu mrazivé, stejně jako bylo to včerejší, i když dnes je ještě o trošičku lépe. Dnes nás čeká kontrola u dětské doktorky, takže procházku za sluníčka nestihneme, tedy alespoň přidávám fotky ze včerejška. Tentokrát jsou neupravené, jelikož trochu nestíhám. Ale snad se vám budou líbit. :)








  

A trocha psího dovádění na zahradě... Více fotek už jsem nestihla, jelikož se mi umřela baterka ve foťáku. Tak snad sníh ještě chvíli vydrží a něco vyfotíme zítra. :)






neděle 17. ledna 2016

Podvečerní focení... :)


Krásný nedělní večer přeji vám všem, kteří jste zabrousili na můj dnešní fotočlánek. Jelikož kvůli neustálému sněžení sešlo z plánovaného výletu na Křížový vrch u Českého Krumlova, využila jsem klidný podvečer k vyzkoušení foťáku v tlumeném světle. 
Dcerka se na focení moc netvářila. Zbaštila kašičku z ovesných vloček a banánu, a očividně jí to dodalo mnoho energie, takže jsem měla pocit, že nefotím čtyřměsíční mimino, ale pytel plný ještěrek. :)






A ještě pár fotek z focení z předchozího dopoledne. To byla trochu klidnější, ale stejně jí více zajímala půjčená hračka. :)



A co vy? Jak jste si užili víkend? Využili jste ty hromady sněhu, co se sypou z nebe a vyrazili na lyže, běžky či sáně?