čtvrtek 31. prosince 2015

Měsíc čtvrtý - První Vánoce



Je konec prosince 2015 a před pár dny skončily Vánoce. Pro nás to vlastně byly už druhé Vánoce s tebou. Vloni touhle dobou, už jsme věděli, že tě nosím v bříšku, jen jsme se strašně báli, jestli všechno dobře dopadne a ty u nás zůstaneš, nebo se ještě nějakou dobu budeš toulat někde na houbách. Ale Vánoce jsou asi skutečně dny plné zázraků, protože jak už víš, všechno dopadlo, jak mělo, a ty letošní jsme si tě mohli jako největší dar posadit pod stromeček. Jen ta mašle ti chyběla…
Ač to zpočátku vypadalo, že je času málo a práce spoustu a že nestihnu ani předvánoční úklid, natož nějakou výzdobu a pečení, ukázala ses jako nesmírně empatické miminko. Byla jsi vzorná, hodná, sama sis hrála, jen občas tě to už přestávalo bavit a nechala ses nosit a uspávat. A tak jsme stihly společně vše, co jsme potřebovaly: úklid, perníčky, nugátové košíčky, přáníčka pro rodinu a přátele, zabalit dárečky i namíchat karamelový likér. A pár dní před Štědrým dnem jsme vyrazily ve třech – já, ty a teta Týna, ke Kantůrkům na velešínský betlém pana Rouhy. Nesla jsem tě v šátku a než jsem vyfuněla kopec k radnici, spokojeně jsi chrupkala. Betlém byl moc krásný a až ho nezaspíš a budeš trochu víc vnímat, určitě se ti bude líbit – snad ho pan Rouha příští rok zase znovu sestaví – letos jsi z něj však neměla nic. A tak jsem alespoň koupila betlém vystřihovací a pár dní před Vánoci si hrála s nůžkami, lepidlem a polystyrénem, abys měla betlém i doma. Když jsem ti ho ukazovala, reagovala jsi především na světýlka, kterými byl osvícen – nu, alespoň něco. :)
Stejně jako betlém, jsi nevnímala ani Štědrý den. U babičky v Kaplici se moc nedělo, jelikož ti tam Ježíšek nadělil praktické dárky – jídelní židličky. Narozdíl od tebe to ocenila především maminka s tatínkem. Doma jsi pak fascinovaně hleděla na světýlka na stromečku a v novém křesílku od Ježíška jsi trůnila jako poslanec. Větší zájem jsi pak projevila u hraček, kde se točila kolečka a různé součástky a mlátila jsi do nich, jako bys chtěla vyzkoušet jejich životnost.
Na druhý svátek vánoční jsme se vypravili za druhou babičkou do Nýřan. Tam tě čekal ještě jeden provizorní Štědrý den. Babička uvařila vánoční kubu s bramborem a večer byly znovu řízky a bramborový salát. Sledovala jsi nás trochu závistivě, jako bys byla rozčarovaná, že ti nikdo nedá kousek řízku. Jsem na tebe zvědavá příští rok…
No a co ti Ježíšek nadělil v Nýřanech? Od babičky Radky jsi mimo jiné dostala krásný zlatý řetízek s andělíčkem. Zatím ho máš pečlivě schovaný a větší radost máš z velkého motýla s navlečenými korálky a kuličkami uvnitř, které dělají pěkný rachot. Hračky jsi dostala také u obou prababiček a praktické pěnové puzzle od té nestarší, praprababičky Boženky, která z tebe měla velikou radost a nejradši by tě pořádně pomačkala, jenže se ještě bála. Za to nás ujistila, že se těší na příště a to že už si tě opravdu pořádně zmáčkne. Zatím si bude povídat s tvou fotografií, která jí udělala ohromnou radost. Snad jí zrak bude ještě nějakou dobu sloužit, aby se jí mohla kochat co nejdéle. Prababička si tě sice nepochovala, ale hladila tě, držela za ručičky a hrdě si na dvorku povozila kočár, při čemž se nezapomněla rychle před zrcadlem přičísnout, aby ti na tom dvorku nedělala ostudu. Inu, stará škola. :)
Největší překvapení pro všechny babičky a tety bylo, jak rychle rosteš. Všechny, které ti nakoupily nové oblečení a domnívaly se, že ho budeš mít až „za dýl“, koukaly překvapeně a reagovaly slovy: „hm…tak to jí bude určitě malé!“ Malé naštěstí není nic, ale je pravda, že všechno máš tak na následujících pár týdnů, než z toho zase vyrosteš. Ač ti ještě nejsou celé čtyři měsíce, nosíš oblečení s velikostí na 6-12měsíců. Po kom tak rychle rosteš, to věru nevím. I když babička z Kaplice říká, že i tvůj tatínek měl v jednom roce 14kg. No, patrně budeš po něm, neboť já měla 14kg až ve školce. :)
K našemu soužití patří i trochu toho trápení. Spíše než ty sama, trápíš mě a tatínka. V tomto měsíci ses naučila dělat před spaním pěkné divadlo. Křičíš, kroutíš se, nechceš jíst, spát, sedět v houpátku, ležet pod hrazdičkou, nosit, houpat… Zkrátka je to každovečerní boj a pokaždé zabere něco jiného. A aby toho nebylo málo, tak posledních pár noc spíš trhaně, jak ti vypadne dudlík z pusy, jsi vzhůru a fňukáš. Doufám, že tě to zase rychle přejde, protože si nedovedu moc představit, jak dlouho vydržím trávit noci místo spánku tím, že ti po půl hodině strkám dudlík do pusy a utěšuji… No, uvidíme, kdo to vydrží déle. Jak říká babi Radka, občas je potřeba, abys zazlobila, abychom vůbec věděli, že tě máme. :)

Snad jsem tě neunavila výčtem dárečků a průběhem vánočních svátků. Příští rok už bude mé vyprávění určitě mnohem živější a zábavnější. Však děláš velké pokroky. Už se skoro přetočíš ze zad na bříško, je jen otázka týdnů, kdy začneš sama lézt a sama sedět, krásně se na nás směješ a ukecaná budeš určitě po tatínkovi, i když on s oblibou říká, že to máš po mně. J

Co se chystám číst v roce 2016

Jelikož všechny knižní blogy zaplavují čtenářské výzvy na rok 2016, rozhodla jsem se vytvořit si alespoň seznam knížek, které mám v knihovně a ráda bych je v následujících měsících přečetla. Seznam se bude měnit podle toho, jak budou knížky během roku přibývat, jen doufám, že taky bude přibývat těch přeškrtnutých - přečtených. :)

Bez recenzních výtisků!

1)Sarah Watersová - Noční hlídka
2)Susan McNallyová - Tajemství Morrowů
3)Elizabeth Gaskellová - Cranford. Cranfordské dámy
3)Elizabeth Gaskellová - Cranford. Zpovědi pana Harrisona
4)Philip Stington - Einsteinova krev
5)Sabine Ebertová - Tajemství porodní báby
6)Sabine Ebertová - Osudy porodní báby
7)Vlastimil Vondruška - Husitská epopej I.
8)Martin Nodl, František Šmahel (edd.) - Člověk českého středověku
9)Kate Mortonová - Šepoty vzdálených chvil
10)Alena a Vlastimil Vondruškovi - Řemesla a výroba
11)Václav Grubhoffer - Pod závojem smrti
12)Katedrála sv. Mikuláše v Českých Budějovicích
13)Svatyně za hradbami měst. Křížová hora u Českého Krumlova v jihočeských a středoevropských souvislostech
14)Tomáš Zářecký - Utopeni ohněm
15)Veronika Černucká - Poslední modlitba
16)Dana Šimková - Uvězněni
17)Smolný rok
18)Noc ve Villette
19)Úkryt ve Villette
20)Oscar Wilde - Obraz Doriana Graye/Cantervillské strašidlo
21)Mark Prior - Knihkupec

středa 30. prosince 2015

Knižní přírůstky za prosinec


Prosinec byl opět na knížky bohatý. Jednak – tak jako asi všude - mě navštívil Knižíšek a jednak ke mně doputoval ještě poslední opožděný dárek k svátku. Obrovskou radost jsem měla také z antistresových omalovánek – mých prvních, které sice nejsou kniha jako taková, ale do přírůstků je musím přidat. A knihou nejsou ani dva časopisy Vítaný host, přesto jsem je do přírůstků zařadila. Je to z důvodu, že obsahově a zpracováním se mohou knihám rovnat a také proto, že jsou to vlastně další dva kousky do mé sbírky – mám všechna čísla od počátku vydávání.



Elizabeth Gaskellová – Cranford. Zpovědi pana Harrisona
Anotace:
Cranford je nejznámější z novel Elizabeth Gaskellové, vtipné a dojemné klasické dílo, které si zaslouží být přečteno. Po prvním díle vydává NAKLADATELSTVÍ XYZ další část nazvanou Zpovědi pana Harrisona a čtenáři se mohou těšit i na poslední díl Lady Ludlowová. Společné zázemí a podobné zasazení i obrovská popularita a životnost celé trilogie jsou důvodem, proč byl tento materiál tak vhodný ke spojení do jedné – a velmi úspěšné – televizní adaptace natočené BBC pod názvem Cranford.

Druhý díl Cranfordu jsem dostala od své švagrové k svátku. Zatím jsem se nestihla začíst ani do první části, ale doufám, že to brzy napravím. Vadou na kráse je to, že první díl, který jsem si kupovala sama, je v paperbacku, zatímco tento darovaný má tvrdou vazbu. Na obsah to však nemá vliv… :)



Martin Nodl, František Šmahel (edd.), Člověk českého středověku
Kniha, kterou jsem jako povinnou literaturu četla před lety k přednáškám středověku. Už tehdy se mi líbila, jenže byla vypůjčená z knihovny. Jelikož v současné době rozepisuji svůj druhý román ze středověku, považuji tuto knihu za nutnost.


Alena a Vlastimil Vondruškovi, Řemesla a výroba
Knížka, kterou jsem dostala jako dárek k Vánocům od svého strýce. Původně jsem si vybrala jinou knihu od paní Vondruškové, ta však byla beznadějně rozebraná a tak „Ježíšek“ vybral zajímavou alternativu, která se rozhodně v mé knihovně neztratí. Podobných knížek není nikdy dost a určitě i ji využiji při studiu některých řemesel do své nové knihy.


Kate Mortonová, Šepot vzdálených chvil
Anotace:
Edie Burchillová dostane nečekaný dopis a vydává se do Milderhurst Castle, vznosného, ale chátrajícího sídla, kde žijí neprovdané sestry Blytheovy. S nimi a s jejich stárnoucím otcem zde před padesáti lety během druhé světové války Ediina matka strávila po evakuaci z Londýna část dětství. Starší sestry Blytheovy jsou dvojčata a většinu svého života zasvětily péči o nejmladší sestru Juniper, která se nikdy nevzpamatovala z psychického šoku, který utrpěla v roce 1941, kdy ji opustil snoubenec.
Eddie pomalu začíná rozplétat matčinu minulost, v kamenných zdech Milderhurstu se však skrývají ještě mnohem větší tajemství… Co všechno se vlastně před oním půlstoletím stalo?

Kate Mortonová je autorka, která mě uchvátila od první chvíle, už knihou Dům u jezera. Šepot vzdálených chvil je horká novinka, která vyšla těsně před Vánoci a já jsem strašně ráda, že ji Ježíšek sehnal a donesl. Mortonová mě dostává nejen svým vypravěčským talentem, ale především tajemstvím a šokujícím odhalením v samém závěru. Knížka má navíc překrásnou obálku. Co chtít víc…? :)


Vlastimil Vondruška – Husitská epopej I. 1400 – 1415. Za časů krále Václava IV.
Anotace:
Sedmidílná sága vypráví o událostech slavné i pohnuté doby 15. století v Českém království. Historicky věrně popisované události tvoří kulisu čtivého a napínavého příběhu rozvětvené rodiny Prokopů, jejíž příslušníky postaví neúprosný osud proti sobě.

Jelikož Přemyslovská epopej mě příliš neuchvátila, hodně dlouho jsem váhala, zda začít kupovat další Vondruškův velkoromán – Husitskou epopej. Nakonec mě přesvědčilo především to, že se nejedná o příběhy králů, ale o osudy jedné rozvětvené rodiny, protože rodinné ságy patří mezi mé oblíbené knižní náměty. Zatím mám pouze první díl a s dalšími určitě počkám, až jak se mi kniha bude líbit. Kdy se k ní dostanu však netuším, jelikož cca 600 stran vyžadujících soustředění zřejmě nebude s mou divokou čtyřměsíční princeznou právě jednoduché přečíst.


Vítaný host
Tento časopis, vycházející jednak pro plzeňský kraj a jednak pro Šumavu a Český les, čtu od samého počátku, kdy začal vycházet. Přiznávám, že nemám přečtena všechna čísla, ani všechny články, když není čas, tak si prostě vybírám, ale čtu ho moc ráda. Nacházím tam zajímavosti z kultury i historie, tipy na výlety a výstavy a konečně, i já sama do něj tu a tam přispěji nějakým článkem.

101 mandal pro krásný den
Antistresové omalovánky z nakladatelství CooBoo jsem dostala pod stromeček od své kamarádky. Nadělily jsme si je navzájem, aniž bychom se předem domluvily, takže jsme z nich měly o to větší radost. Kouzlu vybarvování jsem podlehla téměř okamžitě, a když se potřebuji večer zklidnit před spaním a na knížku už nemám náladu, pastelky jsou dokonalé řešení. Myslím, že to rozhodně nebudou mé poslední, obzvlášť když jsem své mamince nadělila k Vánocům Kouzelný les a pohádkové bytosti z nakladatelství Knižní klub a naprosto těmto obrázkům propadla. Rozhodně je objednám, jakmile to bude možné.






A co vy? Byl i u vás Knižíšek? Pochlubte se, jaké knihy vám nadělil a které naopak nepřinesl a vy jste po nich toužili?
A co antistresové omalovánky? Už nějaké vlastníte a vybarvujete? Také se pro vás staly takovou závislostí, jako pro mě?

Recenze: Harald Tonollo, Temné dědictví



Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2012
Počet stran: 128

Anotace:
První ze tří příběhů o pozoruhodné čarodějnické rodině pana Smrtiče, majitele pohřebního ústavu. Smrtičovi zdědí velký dům se zahradou, zahradníkem, komorníkem, miniteriérem Hannibalem a kuchařkou Karlou, který je plný pozoruhodných věcí. Jednou z nich je kniha se zlatou ořízkou a názvem MAGIA. Obsahuje 777 kouzelnických zaříkadel, jenže jak dvojčata zjistí, vůbec nefungují. Malá Polly musí chodit do lidské školy, kde si povšimne chlapce, kterého šikanují dva spolužáci. Spolu s dvojčaty mu pomůže a stávají se z nich kamarádi.

Recenze:
Možná si říkáte, co se to tu objevilo za recenzi? Jak jsem se vůbec k takové knížce dostala? Nepletete se! Temné dědictví je opravdu knížka pro děti a to pro čerstvé malé čtenáře. Alespoň tak usuzuji podle jednoduchosti, se kterou byla knížka napsána, velkých písmen a množství obrázků. Dostala jsem se k ní čirou náhodou…
Moje dvanáctiletá sestra, která na rozdíl ode mne téměř nečte a většinu knížek rozečte a po pár stránkách odloží, ji dostala pod stromeček od babičky, která se ji snaží přivést ke čtení všemi možnými cestami. A tak se příběh rodiny Smrtičovy povaloval tu na křesle, tu na zemi, tu na konferenčním stolku. A já, jako správný knihomol jsem neodolala a knížku otevřela. No… jak to dopadlo? Po pár stránkách jsem se začetla a už knížku neodložila. Četla se velmi rychle – dospělému čtenáři samozřejmě, byla to velmi příjemná oddechovka a já jsem se u ní pěkně odreagovala.
Hlavní hrdinkou byla dívka Pollyxena, která se narodila v rodině Smrtičových, majitelů pohřebního ústavu, jako jediná smrtelnice. Zatímco celá rodina včetně služebnictva se živí červy, hmyzem a podobnými lahůdkami, vidí ve tmě a žije staletí, Polly je normální dívka, stravuje se běžně a musí jako jediná chodit do školy. V nové třídě se seznámí s chlapcem, který je šikanován. Zde autor zvolil problém, který poznalo ve školách a zájmových kroužcích mnoho dětí. Ukazuje, že když se dítě nebojí a postaví se svým nepřátelům, může všechno dopadnout dobře. V příběhu mu pomůže Polly a její nesmrtelní sourozenci. Autor se tak jistě přiblížil mnoha dětským čtenářům, kterým se dostal pod kůži také originálně zvoleným příběhem.

Dětské knížky jsem četla snad naposledy před dvaceti lety, přesto se mi dodnes promítají v hlavě příběhy Správné pětky, nebo také knížka, která se tuším jmenovala Můj kamarád upírek. Měla jsem ji moc ráda a vzpomněla jsem si na ni právě díky příběhu Smrtičových. Se zmíněnými knížkami se Temné dědictví nemůže rovnat. Přesto jsem si jej přečetla ráda, a těším se, až sestra v lednu k narozeninám dostane druhý díl. :)

středa 23. prosince 2015

Štědrovečerní zázrak

Příběh, který vám chci vyprávět, se stal nedávno a zároveň i před stovkami let. Pokud jsem si do té doby myslela, že zázraky existují jen v pohádkách, pak jsem musela změnit názor. Bylo to v době, kdy se o zázracích mluví, zpívá, píše… Byl to ten nejkrásnější čas v roce – čas Vánoc.
Ale abych se představila: Jmenuji se Anna, jsem menší blondýnka, která věčně bojuje o správnou váhu (a věčně prohrává), a ještě před rokem jsem si žila poklidný život matky v domácnosti. Syna už jsem vodila do školy a s tříletou dcerou začínala objevovat svět. Tehdy můj život představoval známý kolotoč – plotna, hračky, prádlo! Když se ten rok začaly z nebe sypat první sněhové vločky, přistál nám ve schránce první vánoční dárek. Zachariáš, můj manžel, získal místo jako kastelán na hradě Louzov. A protože to byl hrad připravený k obývání (i k dobývání), hodili jsme za hlavu starosti s pronájmem bytu a na Louzov jsme se nastěhovali. Naše nové bydlení bylo kouzelné. Prvky moderního bydlení doplňovala renesanční okna, dveře a kazetové stropy. Největší místnosti, kterou jsme povýšili z obýváku na salon, kraloval obrovský gotický krb. Zkrátka a dobře, začali jsme si žít svůj šťastný sen a naše děti si připadaly jako v pohádce.

Den za dnem utíkal bleskovou rychlostí a než jsme stihli všechno dostěhovat, uklidit a nachystat k pohodlnému bydlení, byl tu 23. prosinec. Na nohou jsem byla ten den už od šesti hodin. Tomášek už naštěstí do školy nešel, a tak jsem děti zanechala v dětském pokoji jejich hrám. Odpoledne se jim pak věnoval Zachariáš a sjížděl s nimi na sáních svah od hradní brány na spodní parkoviště. Byl to ten samý svah, který, jak jsme měli teprve zjistit, v létě turisté proklínali. Ono totiž vyšplhat se na něj v úmorném vedru a s těžkou bagáží na zádech není žádný med.
Stála jsem na hradbách a sledovala ty tři, jak se šplhají zasněženým svahem vzhůru, aby pak byli během pár sekund zase pod kopcem. A znovu… Trochu mi bylo Zachariáše líto. Tahal obě děti nahoru, zatímco ony si hověly usazené na polštářku a zabalené v teplé dece na svých saních. Tam nahoře, kde jsem stála, byl sice překrásný výhled do údolí, zároveň tam však profukoval ostrý ledový vítr. Když jsem se otřásla chladem, bylo už pozdě. Byla jsem prochladlá na kost a v nose jsem cítila nepříjemné štípání. Zadělávala jsem si na pěknou rýmu. Rychle jsem se otočila a běžela zpět do hradu. Klouzala jsem při tom ve sněhulích po zasněženém nádvoří a štíhlá hranatá věž mi přišla kilometry vzdálená. Konečně se mi podařilo doběhnout do tepla. Přirazila jsem za sebou těžké dřevěné dveře a vystoupala po kamenném schodišti ke dveřím do našeho bytu. Byl to úmorný měsíc, ale teď si užijeme klidné Vánoce a pak už se snad všechno zaběhne do vyjetých kolejí. Alespoň jsem si to tehdy myslela.
„Děti už spí, miláčku,“ řekl mi o několik hodin později Zachariáš tu kouzelnou větu, na kterou jsem se těšila skoro každý den už od rána. Děti jsou dar, ale zároveň obrovská zodpovědnost, která dokáže člověka neskutečně utahat. A pokud jsou to navíc děti dvě…
„Udělala sis svařák?“ Začichal Zachariáš ve vzduchu a pokleknul ke mně na kožešinu. Klečela jsem kousek od velikého krbu, kde jsme si v tento kouzelný čas zatopili a dodali tak pokoji skutečně pohádkovou atmosféru. Připravila jsem si k sobě balicí papíry a spoustu stuh, abych mohla dětem zabalit dárky. Zamračila jsem se. „Svařák? Ne, nedělala.“
Když to vyslovil, uvědomila jsem si, že ve vzduchu se skutečně vznáší vůně skořice a hřebíčku. Začichala jsem taktéž a rozhlédla se po místnosti.
„Tak sis asi zapálila nějakou svíčku,“ pokrčil rameny Zachy, jak ho občas důvěrně oslovuji. „Ale opravdu to voní jako svařák.“ Usmál se. Jeho oči svítily štěstím a já byla poprvé po dlouhé době klidná a spokojená. Na okamžik jsem zapomněla i na vůni hřebíčku, která se najednou začala linout salonem nesmírně intenzivně.
„To je vážně zvláštní, přísahal bych, že to voní někde tady,“ rozmáchl se rukou po pokoji a znovu se zamračil. Už se mi to nechtělo poslouchat. Sice dodnes netuším, odkud se ta vůně linula, ale to přece nevadí. Prostě to byla taková naše malá hradní záhada.
„Víš co? Dostala jsem na ten svařáček chuť. Co kdybys nám ho udělal, zatímco budu balit?“ Mrkla jsem na něj a posadila se zpět na kožešinu. Přitáhla jsem si do klína obrovskou knihu s reliéfním obalem. Koukaly na mě netopýří oči, podivná zelená žába a moudrá sova, která působila, že na mě brzy zahouká. Velká kniha kouzel pro našeho malého kouzelníka. Při každé návštěvě knihkupectví u ní stál a prosil Ježíška. Nejprve jen tiše, pak mi to šeptal do ucha a při poslední návštěvě už klečel na kolenou, ručičky sepjaté a na celý krám hlásal: „Ježíšku prosím tě, musíš mi tu obrovskou knihu kouzel přinést, abych mohl být veliký čaroděj!“ Nechybělo mnoho a zoufalstvím by se rozplakal. Co kdyby ho ten Ježíšek náhodou neslyšel! Raději jsem se rychle omluvila rozesmáté prodavačce za pultem a odtáhla své dítě do cukrárny na velký kopeček čokoládové zmrzliny. O dva dny později musel Zachariáš navštívit ono knihkupectví a tu vymodlenou knihu pro našeho velikého čaroděje koupit.
Ze zamyšlení mě vytrhlo prskání v krbu. Polena byla dobře proschlá a tak hlasitě praskala a syčela. Jenže tohle nebylo obyčejné praskání dřeva. Oheň v krbu se prudce rozhořel, začaly z něj vystřelovat jiskry všude kolem a dokonce začal měnit barvu. Z oranžové se rozžhavil doruda, pak doběla a najednou začal hrát tóny fialové, modré a zelené. Po zádech mi přeběhl mráz. Rychle jsem vyskočila na nohy a volala na Zachariáše. V nohách mi brnělo a nemohla jsem pořádně jít. To byl taky nápad, klečet tak dlouho. Snažila jsem se přemluvit své dřevěné nohy, aby začaly fungovat a vyděšeně se při tom ohlížela na krb. Nakonec jsem se vrátila, odtáhla kožešinu o kus dál od létajících jisker a vyrazila hledat Zachariáše.
 Jak jsem rychle zjistila, hledat manžela v panelákovém bytě a hledat ho v hradním komplexu ze čtrnáctého století, to je hodně velký rozdíl. A tak jsem prolézala nádvoří, nakoukla do všech přístěnků, prošla jsem až k bráně, která byla pevně zavřená na obrovskou závoru, jen Zachariáš pořád nikde. Nebylo mi jasné, kam mohl zmizet. Po deseti letech v manželství už jsme se znali natolik dobře, že jsme dokázali předvídat i myšlenky toho druhého. Ovšem má mysl byla tehdy zcela vzduchoprázdná. Žádný záblesk prozření, kde by mohl můj drahý choť být.
            Se Zachariášem jsem se poznala - skoro přesně spočítáno - před devíti lety, osmi měsíci a nevím teď kolika dny na jedné letní akci. Bylo tehdy úmorné vedro, nepršelo už několik týdnů, všechno uvadalo a na loukách zely veliké plochy vypálené od slunce. A na jedné takové ploše, pod mohutnými hradbami středověkého hradu jsem se povalovala spolu s partou kamarádek ze školy. Čekaly jsme na vystoupení našeho oblíbeného rockera a tlachaly o nesmyslech. Možná to bylo tím horkem, možná jsem byla příliš ovíněná, ale možná to byl osud. Náhle mi přístup nemilosrdných slunečných paprsků zastínil krásný štíhlý kluk, opálený do čokoládově hnědé barvy. Na sobě měl jen roztrhané džínsy, na nohou žabky a vlasy zcuchané do dredů mu přidržoval duhový šátek. Ptal se mě, jestli mám oheň. Měla jsem ho. Ovšem nikoli v zapalovači. Ten oheň se tehdy rozhořel ve mně, a i když se za ty roky Zachariáš změnil, štíhlá postava se trochu zaoblila, dredy ostříhal a roztrhané džínsy vyměnil za hnědé manšestráky, hoří ve mně pořád.
             Přistihla jsem se, že se nad tou vzpomínkou usmívám a opírám se při tom stále ještě o dřevěnou bránu. Ze zamyšlení mě vytrhl chrastivý zvuk. Jako by někdo chodil… v brnění?! Zvedla jsem hlavu k hradbám, odkud se ten podivný zvuk linul, a nestačila jsem se divit.
„Bože, co ho to napadlo za nesmysl?" Zašeptala jsem a popoběhla víc do nádvoří.
Mávala jsem na něj a křičela: „Co to tam vyvádíš? A kde jsi vzal to brnění?" Měla jsem pocit, jakoby se díval mým směrem, ale nereagoval. 
„Haló, Zachy! Kde jsi vzal to brnění? A proč v něm lezeš po hradbách? Pojď dolů!" Nevzdávala jsem to a mávala dál. 
Podivný rytíř však nevydal ani hlásku. V jednu chvíli to vypadalo, jako by se díval přímo na mě a v další zmizel na druhé straně hradby. Proboha! On spadl dolů! Prolétlo mi hlavou. Rozběhla jsem se k dřevěnému schodišti vedoucímu na ochoz a křičela jeho jméno jako smyslů zbavená. Slzy mi stříkaly z očí a znemožňovaly mi chůzi stejně jako neodklizený sníh. Přesto, že jsem byla naprosto neschopná logicky uvažovat, přišlo mi divné, že pod schody nejsou žádné stopy ve sněhu. Naopak. Byla tam navátá čerstvá hromada, která zakryla i ty, které jsem našlapala odpoledne já. Jak se na ten ochoz dostal? Zastavila jsem se a svraštila čelo. Otřela jsem si rukou v huňatém svetru slzy z očí  a dala si chvilku na to, abych popadla dech a utřídila myšlenky. Měla bych radši běžet pro telefon a zavolat záchranku. Pád z takové výšky nemohl přestát bez zranění.
            Přinutila jsem se dýchat klidněji, jestli neuslyším z druhé strany hradby nějaký nářek, který by mě utvrdil, že je Zachariáš vůbec na živu. Místo toho se za mými zády ozvalo chroupání kroků ve sněhu. Když už jsem se otáčela, abych zjistila, kdo je ten nezvaný host, uchopily mě zezadu silné ruce a objaly má ramena. Na krku mi přistál ledový polibek doplněný dotekem zmrzlé špičky nosu.
            „Co tady ječíš? Kde bych asi vzal brnění?“ Zachariášův hlas mi zněl jako ten nejlibozvučnější tón. Je živý a zdravý. Otočila jsem se a mírně ho odstrčila. Prohlédla jsem ho rychle od hlavy až k botám. Měl na sobě pořád ten starý vlněný svetr a hnědé manšestráky. V hlavě jsem měla pěkný zmatek. Nevěděla jsem, zda na něj mám být naštvaná, že si ze mě utahuje, nebo… Jak se stihl tak rychle vrátit? Kudy? A kam dal to brnění?
            „Kde ses tu vzal? Vždyť si byl před chvílí nahoře na hradbách?“ Vyhrkla jsem bez obalu.
            „Já?“ Divil se. „Já jsem celou dobu zalezlý v kolně a skládám nám do koše dřevo, abychom si mohli krásně topit.“ Usmál se na mě a prohlížel si mě velmi zvláštním pohledem.
            „Co se na mě tak díváš? Já jsem se nezbláznila! A pokud jsi to nebyl ty, tak kdo tedy? Někdo stál tamhle na ochozu,“ natáhla jsem ruku se vztyčeným ukazováčkem vzhůru, „a pak vylezl až na hradbu a spadl dolů.“
            „A ten někdo měl brnění,“ konstatoval s úsměvem Zachy.
            „Ano, měl na sobě brnění, copak jsi neslyšel ten rachot? Museli to slyšet až dole ve vsi, když padal, otloukal se o zeď a ten rámus byl jasně slyšet.“ Vysvětlovala jsem to zřejmě dost přesvědčivě, protože Zachariáš na chvíli zmizel v kolně, a když se znovu vynořil, držel v rukou velikou svítilnu. „Tak se na to pojď podívat,“ zamračil se, jakoby mu má výpověď dělala skutečně starosti a vystoupal opatrně po dřevěném schodišti na ochoz.
            Lampa dosáhla svým světlem až na samé dno prudkého svahu. Žádné tělo tam však neleželo. Zachariáš sice přestával mému tvrzení věřit, ale na mé naléhání otevřel hlavní bránu a vyšel ven. K našemu údivu byl v místě možného dopadu mužského těla skutečně zválený sníh a u hradby, kde ho byla navátá vysoká hromada, byl propadlý až na hrubou hlínu. Po záhadném rytíři se však slehla zem. Ani jeden jsme tomu nerozuměli, ale volat policii v této situaci nepřipadalo v úvahu a navíc jsme prohledali okolí tak důkladně, že by nám rytíř v brnění rozhodně neunikl. Navíc od té jámy v hromadě sněhu nevedly žádné stopy, po kterých bychom se pustili. Tehdy jsem ještě nevěděla, že se s neznámým setkáme brzy znovu.
           
Do štědrodenního rána jsem se probudila kupodivu nádherně odpočatá. Pravda, po nočním dobrodružství jsem si trochu přispala, ale věděla jsem, že když je doma Zachariáš, obstará děti, i všechno podstatné. V klidu jsem se tedy protáhla a ještě na chvíli rozkošnicky zavřela oči. Když jsem je po chvíli opět otevřela, nechtěla jsem uvěřit. U dveří do mé komnaty – ehm… pardon, do naší ložnice – stála cizí žena. Měla na sobě tmavě zelené sametové šaty s hlubokým výstřihem. Prostřižené široké rukávy jí splývaly až na zem a z pod spodní sukně ze světle zelené látky vyčuhovaly tmavé kožené botky. Vlasy měla v týle stažené do síťky a zbytek jí volně splýval na ramena.
            Mocně jsem zamrkala. Tohle se mi přece zdá! Koukla jsem znovu na budík. Bude půl desáté, to už bych se měla skutečně probudit. Nechala jsem oči chvíli zavřené a pak jsem je s úsměvem otevřela. Žena zmizela. Začíná se na mě projevovat prostředí, pomyslela jsem si a rychle vyskočila z postele. V místnosti bylo chladno. V chvatu jsem na sebe naházela oblečení a otočila se od skříně zpět k posteli, abych ustala. Čekal mě šok!
            Ta samá žena stála u mé postele, zhruba metr ode mě a upírala na mě nešťastný pohled. Znovu jsem zamrkala. Tohle se mi přece nezdá. Nespím, jsem úplně vzhůru, tak co tady ta osoba dělá? Ani po četném mrkání nezmizela. Stála tam dál, hleděla na mě, a když zřejmě vycítila, že jsem hrůzou bez sebe, otočila se a kráčela pomaličku ke dveřím. Ještě než za nimi zmizela, aniž by je otevřela, natáhla ruku, jako by mě o něco chtěla požádat. Nezmohla jsem se ani na slovo. Stála jsem stále u skříně a třásla se po celém těle, dokud se v ložnici neobjevil Zachariáš, aby mi připomněl přípravu oběda.

            „Servus, švagrová!“ O necelé dvě hodiny později se kuchyní rozlehl mocný hlas mého švagra. Pár minut po tom ho následoval řev dvou dětí, které se prohnaly kolem kuchyňské linky do salonu, prolétly kolem stromečku, který jsme ještě v noci ozdobili, a následně se řítily po schodech do pokoje našich dětí.
            „Bože, omlouvám, se, jsou jako velká voda,“ rozhazovala rozpačitě rukama Klára. Za mého švagra Vítka byla vdaná teprve pár let, ale před tím spolu chodili dlouhá léta. Zatímco můj muž byl klidný a všechno, co udělal, musel mít nejprve do důsledku promyšlené, jeho bratr Vítek byl nezkrotný živel. Nic nepromýšlel, do všeho skočil po hlavě a hlavně u všeho hlasitě pokřikoval. Když jsem se zamyslela nad tím, zda vůbec někdy Vítek něco řekl normálním tónem, vyrušil mě znova Klářin hlásek.  
            „Můžu ti s něčím pomoc?“ Upírala na mě vyplašený pohled. Bylo mi úplně jasné, že se děsí, že bych její pomoc přijala. Když jsem s úsměvem zavrtěla hlavou, posadila se ke stolu a sledovala mou činnost. Klára byla zvláštní. Byla to malá drobná brunetka s věčně umaštěnými nakrátko střiženými vlasy, která byla v kuchyni spíše pohroma, než přínos. Vlastně na cokoli sáhla, to za moc nestálo. Znala jsem jí už od školy a vždycky mi přišla jako pijavice. Sama se do ničeho moc nehrnula, ale když byla za někým vidět práce, Klára byla na místě a tvářila se, jako by většinu odvedla ona. Uměla skvěle hrát na city a byla vždy připravená vrazit kudlu do zad. Komukoli! Těžko říct, zda to byla kamarádka, nebo se tak pouze tvářila. Ovšem pokud to byla hra, šla jí dokonale.
„Nedáme si kafe? Ještě jsem od rána žádný neměla,“ přerušila tok mých nepěkných myšlenek. Rychle jsem souhlasila a otočila se s konvicí ke dřevu, aby neviděla rudou barvu, která mi naskákala na tvářích. Dívala se na mě, jako by věděla, na co myslím.
„Než se uvaří voda, můžeme prostřít stůl.“ Pobídla jsem Kláru a čekala, jestli se zvedne a pomůže mi. Předčila veškeré mé představy o její osobě. Pronesla totiž pouze nezúčastněné: „Hm!“ a seděla dál. Když jsem stahovala ze stolu bílý ubrus pocákaný čajem od snídaně, zvedla pouze prostírky a košíček s dochucovadly. Ze židle však své velké pozadí nezvedla.  Raději jsem to nekomentovala. Naaranžovala jsem nový zářivě bílý ubrus, přes který jsem přehodila menší čtvercový s hvězdičkami. Doprostřed jsem postavila čerstvý vánoční svícen s elegantní rudou svící, který rázem provoněl jehličím celou kuchyň. Když se Klára stále k ničemu neměla, vytrhla jsem jí vztekle prostírky z ruky a začala je rozkládat po stole. Můj nakvašený pohled jí asi konečně napověděl, že by mi mohla pomoct, takže se zvedla a hledala v lince příbory. Ani jsem nepípla. Když je taková, tak ať si je najde. Já jí přece radit nebudu!
Konečně bylo vše připravené. Dala jsem si ruce v bok a spokojeně přehlédla sváteční stůl. V prostorné kuchyni vypadal, jako by tu stál odjakživa. Dlouhý masivní stůl byl obestavěný deseti polstrovanými židlemi s vysokými opěradly. Do kuchyně s kamennými zdmi se výborně hodily. Dvě z nich jsem postavila stranou, protože nás bude kolem stolu sedět osm a na jednu jsem naskládala tři velké polštáře. Na tu posadím Adélku, aby s námi mohla jíst u velkého stolu, jako opravdová princezna. Má dcerka si totiž vzala do své blonďaté kudrnaté paličky, že když bydlíme na hradě, tak prostě musí být princezna. Na hradě přece bydlí jenom princezny a princové. Tomášek naštěstí její nadšení nesdílel, jinak si nedovedu představit, jak bych to vysvětlovala ve škole.
„No to je krása,“ zahlaholil žoviálně švagr a kontroloval od dveří mou práci. „Dala sis záležet“, mrkl na mě a já se přemohla a polkla jsem kousavé „Na rozdíl od tvé ženy.“
„Zachy povídal, že už tady začíná strašit,“ prohodil, aby řeč nestála a snažil se usadil své děti ke stolu.“ Já sem teda slyšel už dřív, že tady straší, ale nečekal jsem, že se vám ty strašidla ukážou tak brzy.“
„Prosím tě, co to meleš.“ Mračila se Klára. „Jaká strašidla?“
„No tak se zeptej Andulky, koho tady včera měli.“ Nedal se švagr odbýt a tak jsem musela, ač nerada, vylíčit večerní příhodu. Naložila jsem při tom každému na talíř horké brambory s máslem a čerstvě zapečenou, houbami vonící, vánoční kubu.
„Fuj, houby,“ začala se ošklíbat dvojčata, za což schytala hned pohlavky. Vítek si je prozřetelně posadil vedle sebe, každého z jedné strany. Jak se ukázalo, i když nám rozhodil zasedací pořádek, byla to dobrá strategie. Zvládal kluky krotit natolik, abychom se v klidu najedli a kluci hromadili měkoučké hříbky po okraji svých talířů.
„To jste si dělali legraci, viď?“ Zakuňkala po chvíli Klára tichým hláskem.
„Legraci? S čím?“ Podívali jsme se po sobě se Zachariášem nechápavě.
„S tím rytířem, co tady chodil.“ Koukla po mě plaše a nacpala si plnou vidličku krup do pusy.
„No, pro mě to moc velká legrace nebyla. Opravdu jsem si v první chvíli myslela, že si to na sebe navlékl Zachariáš a chce mě postrašit. A potom jak spadl. Vlastně, když nad tím přemýšlím, nedokážu už si vybavit, jestli se v tom brnění vyškrábal až na hradbu, a z té pak skočil, nebo jestli se naklonil přes okraj, převážil se a přepadl…“
„…Anebo se prostě najednou vypařil.“ Doplnil mou větu Zachariáš a pokrčil při tom rameny. „Těžko říct, co vlastně viděla. Anna byla přesvědčená, že slyšela řinčet brnění, jak ten chlápek padal dolů. A pod hradbou byl opravdu ve sněhu dolík až na hlínu a od něj stopy nevedly žádné.“
„To není možný, strašidla přece neexistují.“ Oponovala Klára a dál se cpala kubou.
„Já nevím. Nikdy jsem na tohle nevěřila.“ Zavrtěla jsem hlavou a myslela jsem to vážně. „Nechci říct, že existují strašidla. Ale možná nějaká duše, která nedošla klidu… Tak ta by se třeba mohla držet na místě, se kterým je nějak spjatá. Nebo ne?“
„No jasně,“ zahlučel Vítek. „Všichni jsme přece viděli Paranormal aktivity. Nebo ne?“ Zvedl přísně hlavou. Vítek sledoval všechny filmové novinky, a pokud někomu nějaká unikla, považoval ho za strašlivě „out“. 
„To ano, ale to je přece film…“ namítla jsem.
„Film to sice je, švagrová, ale podle skutečné události. Bylo to natočené podle skutečných výpovědí lidí, kteří se setkali s takovými paranormálními jevy. Bouchání dveří, podivné zvuky, dech ve tmě… Jo, holčičko, já věřím, že to klidně může být skutečné.“ Přikyvoval si a stihl při tom pohlavkovat mé smějící se synovce.
„Já myslím, že je to blbost.“ Zahuhlala Klára s plnou pusou. Chvíli žvýkala sousto a pokračovala: „Nikdo z nás přece nic takového nikdy nezažil. A myslím, že ani nezažije. Taky jsem toho spoustu četla. Ale můžeme tomu opravdu věřit? Nene… podle mě je tohle všechno jen senzace. Novináři, producenti, režiséři – ti všichni na tom chtějí vydělat prachy. A když se řekne, že to je natočené podle skutečnosti, tak to je přece mnohem větší lákadlo. Nebo ne?“ Pohlédla postupně z jednoho na druhého. Když došla pohledem až ke mně, sklopila jsem hlavu. Pak mi však došlo, že na mě útočí.
„Takže chceš říct, že jsem včera nic neviděla? Myslíš, že jsem si to vymyslela?“ Propálila jsem jí ostrým pohledem. Jestli si myslí, že ze mě začne dělat blázna, pak se šeredně plete.
„To jsem neřekla… Ale bylo toho na tebe v poslední době moc…“
A je to tady. Jsem unavená, přetažená a to prostředí…
„A navíc taky, to prostředí tady. Na každém hradě je přece nějaká strašidelná legenda. Co by to také bylo za hrad, kdyby v něm nebyl pořádný duch, ne?“ Usmála se na všechny a odložila stranou příbor. „Mimochodem, uvařila jsi to moc dobré.“
„Děkuju,“ neodpustila jsem si úšklebek a kousavý tón. „Jenomže on ten rytíř, nebo kdo to vlastně byl, nebyl sám.“
„Jak to myslíš, že nebyl sám? Včera jsi mluvila jen o jednom muži. Spletla sis ho přece se mnou?“ Zachariáš na mě vyvalil oči a natáhl se pro Adélku, aby si ji posadil na klín. Sledoval už delší dobu mou snahu udržet konverzaci, najíst se a nakrmit při tom i naši dceru. Výsledkem bylo Adélčino jídlo po celé prostírce, jen v jejím bříšku toho moc nepřistálo. Přitáhl si teď její misku blíž a dívenka poslušně otevírala papulku. Kaše v ní mizela rychlostí blesku.
„Nemyslela jsem včerejší večer. Stalo se to dnes ráno.“ Začala jsem opatrně. „Nejdřív jsem myslela, že se mi to jen zdá. Ale pak jsem to znovu spatřila, když jsem stála u skříně a oblékala se. Přísahám, že jsem nebyla ani přetažená, ani rozespalá. Byla jsem už dokonale při vědomí!“ Zašermovala jsem před sebou vidličkou, abych svým slovům dodala trochu vážnosti.
„A co jsi teda viděla?“ Kláře se vrátil do obličeje znovu ten poplašený výraz.
„Ženu. V zelených gotických šatech.“
„Tak to je jasný, to byla Zdislava!“ Vložil se do hovoru znovu Vítek.
„Jaká Zdislava? Od kdy ty se zajímáš o takovéhle věci?“ Kroutila hlavou Klára.
„Vždyť to říkala ta průvodkyně v létě, když jsme tu byli s klukama na prohlídce. Že tady straší nešťastná dcera hradního pána a jmenuje se Zdislava.“
„Jo ty myslíš tuhle Zdislavu,“ Klára pokývala hlavou, když si konečně vzpomněla. „Ale to je přece povídačka pro děti. Přesně ten mediální tahák, o kterém jsem mluvila před chvílí.“
„Jenže ten tahák má třeba základ ve skutečné události. O čem to mluvila v souvislosti s touhle Zdislavou?“ Mračil se Vítek a vzpomínal na letní návštěvu.
„Ta průvodkyně vyprávěla legendu, že tady kdysi žil pán z Louzova, už teď nevím, jak se jmenoval a ten měl krásnou dceru Zdislavu. To myslíš?“ Pohlédla na svého chotě. Když pokýval hlavou, pokračovala ve vyprávění. „A protože neustále válčil se svým sousedem, využil své dcery a zasnoubil ji se sousedovým synem, aby tak dosáhli míru. Jenomže, jak už to bývá, rodovými sňatky zdegenerovaný synek neoplýval žádnou krásou, ani inteligencí a mladá Zdislava nebyla z jejich zasnoubení příliš nadšená. A navíc hradnímu vojsku velel velice švarný mladý zeman.“
„A Zdislava se do něj zamilovala,“ usmála jsem se.
„Jak jinak,“ přikývla Klára. „Scházeli se spolu tajně, aby o nich nikdo nevěděl a docela se jim to i dařilo. Jenže pak se přiblížila doba Zdislavina sňatku. Mělo to být někdy na Vánoce.“
„Na štědrý den! Určitě to bylo na štědrý den,“ povykovali kluci a nenápadně po sobě cvrnkali houby z okraje talířů. Další pohlavek je zase na chvilinku ukáznil.
„To nevím, jestli to bylo přímo na štědrý den, ale byly Vánoce. A protože Zdislava si svého snoubence vzít nechtěla, svěřila se se svou láskou otci. Ten jí vyhuboval a sňatek s chudým zemanem „Z Nemanic“ zamítl. Zdislava si vezme jejich souseda a mezi panstvími se utvrdí mír. Zdislava se však odmítla podvolit. Domluvila se se svým milým a společně v noci uprchli z hradu. Zdislavina služebná však zjistila, co se stalo a svou paní zradila. Prozradila všechno ještě v noci jejímu otci a ten vyslal za uprchlíky vojsko.“
„Ty jo, to je dlouhá legenda,“ opáčil Zachariáš a odlehčil trochu napětí, které v místnosti nastalo. Vítek se zvedl a došel k velkému krbu v rohu kuchyně, který díky výměníku tepla vyhříval celý náš byt. „Ona není tak dlouhá, ale Klárka je hrozný vypravěč, viď?“ Mrkl na svou ženu a vhodil do krbu dvě polena.
„Však už se blížím ke konci,“ oplatila mu mrknutí. „Už toho na vyprávění moc není.  Chytili je, přivezli zpátky a zemana vsadili do vězení, aby mu následující den pro výstrahu sťali hlavu. Zdislava byla na svobodě, a stále se hádala s otcem. Prohlásila, že raději zemře, než aby se provdala za takového ošklivého hlupáka, jakým byl její snoubenec. Otec ji vzal za slovo a nechal ji zazdít zaživa. A tak Zdislava zemřela, její duše nedošla pokoje a straší tady dodnes.“ Rozhodila Klára obřadně rukama a rozhlédla se po kuchyni.
„A tomu zemanovi, tomu veliteli vojáků opravdu sťali hlavu?“ Zamračil se Zachariáš. Myslel totiž na tajemného rytíře z předchozího večera.
„Kdepak…“ Opáčila Klára, ale do odpovědi se jí moc nechtělo.
„Tak co se s ním stalo?“ Optala jsem se už značně netrpělivě.
„Co se divíš. Kdyby ti řekla, jak to bylo, musela by přiznat, žes měla s tím včerejším rytířem pravdu a nic se ti nezdálo. Byl to skutečný duch.“ Zahlučel Vítek a já jsem na Kláru tázavě pohlédla.
„Vítek má pravdu,“ přiznala. „Zdislavině služebné se to rozleželo v hlavě a měla výčitky svědomí, že svou paní zradila. Rozhodla se, že pomůže alespoň jejímu milému a pustí ho na svobodu. Skutečně se jí podařilo dostat ho z žaláře, ale když mu řekla, co se stalo se Zdislavou, mladý rytíř se zřekl Boha i svého života, vylezl na ochoz a skočil z něj dolů.“
„A zabil se?“ vykřikla dvojčata jednohlasně. „A bylo to pořádný maso?“
„Jestli to bylo maso, to opravdu nevím,“ vrtěla Klára hlavou a smála se. „Ale skok z takové výšky určitě nepřežil.“
           „A protože nepřežili, straší tady dodnes,“ zahlásal s divadelním přednesem Vítek. 
           „Trochu jsi to přizpůsobil naší situaci, ale dobrý,“ smál se Zachariáš.
Nálada se uvolnila a mně se podařilo spolykat všechnu averzi, kterou jsem vůči Kláře cítila. Možná není tak špatná, když si člověk nepřestane hlídat záda.  Zbytek dne jsme strávili  stavěním sněhuláků na nádvoří. Kluci, ač to byli velcí raubíři, se kupodivu uklidnili a přizpůsobili se naší hře. Asi pochopili, že koulovačku s partou dospělých lidí prostě nevyhrají a sníh je lepší na sněhulákovi než za krkem. Když jsme přistoupili na jejich přání a vytvořili místo klasického sněhuláka podivného pokřiveného Spidermana, zdáli se zcela spokojení. Pomohli nám pak nahromadit další sníh, ze kterého na dvoře vyrostla Zdislava a její rytíř, jehož jméno jsme bohužel nikdo neznali.
Byl to krásný den plný uvolnění a pohádkového sněhu. Upřímně řečeno, něco jako pohádky v televizi, na to si za celý den nikdo nevzpomněl. A tak padla pátá hodina, Zachariáš napustil naší obrovskou rohovou vanu horkou vodou se spoustou pěny a usadil do ní všechny tři kluky i Adélku. Vítek mezitím z jejich auta přesouval vánoční dárky pod stromek do salonu a já jsem s Klárou vládla kuchyni. Když jsem se přemluvila a svěřila do jejích rukou svou krásnou ručně točenou keramickou mísu, přendávala do ní salát. Mně tak zbylo trochu více času na smažení kapra, dochucení polévky a dozdobení kuchyňského stolu. Sešli jsme se takhle dohromady první Vánoce, protože dříve jsme na to měli malé byty a tak jsem teprve tehdy ocenila myčku, která od oběda připravila mé nádobí k opětnému použití.
Večer proběhl v překvapivě velkém klidu. Děti se umyly, aniž by v koupelně udělaly povodeň, kapr se snědl, aniž by někomu uvízla v krku kost a stromeček od prskavek neshořel. Pouze kožešina před krbem vzala za své a od té doby je trochu děravá. Tomášek byl šťastný, že Ježíšek vyslyšel jeho prosby a opravdu mu přinesl tu knihu pro velikého čaroděje, Adélka, která tomu ještě příliš nerozuměla, si prohlížela obrázkovou knížku, až nad ní usnula a dvojčata pochopila, že ve sněhu se na nových kolech opravdu jezdit nedá, až když si to na nádvoří neúspěšně vyzkoušela.
Když děti konečně usnuly, bylo téměř jedenáct hodin. Usadila jsem se s ostatními na pohovku u krbu a popíjela vánoční punč. Snažila jsem se tvářit, že jsem v pohodě, ale nebyla jsem. Obědová historka o strašidlech mě velice oslovila a co bylo horší, tu ženu jsem potkala ten den ještě dvakrát. Pokaždé se na mě dívala tak zoufale a pokaždé ke mně vztahovala ruku, jako by ode mě chtěla pomoc. Nešla mi z hlavy Klářina slova. Je tohle opravdu Zdislava? A proč ji vidím pouze já?
Když jsem šla do špíže pro další láhev červeného vína, ucítila jsem za krkem závan chladného vzduchu. Kdesi na chodbě se ozvala rána. Pak následovaly spěšné kroky, zvuk zavíraného okna a chlad trochu polevil.
„Nelekla jsi se?“ Ozval se u dveří do spíže Zachariášův hlas. „To byl jenom průvan. Asi jak jsi otevřela špajzku.“
„Jsem v pohodě,“ snažila jsem se, aby na mně nic nepoznal, ale byla jsem dost špatná herečka. Hlas se mi třásl a ve chvíli, kdy jsem už chtěla z úzkého prostoru vycouvat, uviděla jsem ji v zadní části spíže znovu. Byla vidět velmi špatně, protože světlo už jsem mezitím zhasla a do spíže prosvítal pouze slabý paprsek z chodby, ale přesto tam stála. Police se zavařeninami procházely skrz její tělo, ale to ji zřejmě nevyvedlo z míry. Stála tam tiše, jako sotva viditelný přízrak. Bledost její pleti prosvítala do tmy, až se zdálo, že snad září. Opět ke mně natáhla ruce, tentokrát obě a její zrak prosil. Ale o co?
„Děje se něco, Aničko?“
Zachariáš mě uchopil za ramena a pokusil se mě vytáhnout ze spíže ven. V tu chvíli se obraz přede mnou začal měnit. Čekala jsem, že se má nezvaná návštěvnice vlivem další osoby rozplyne do tmy, ale místo toho jen její tělo začalo měnit podobu. Kůže na rukou, obličeji a krku se začala vysoušet a vrásnit, po pár vteřinách, které mi připadaly jako věčnost, se ztratila úplně a odhalila syrové maso. I to začalo odpadávat a do tmy se rozzářily její bílé kosti. Vlasy prořídly a zůstaly viset na bílé lebce. Oční důlky zely prázdnotou, ale i přesto jsem měla pocit, že mě pozoruje. Když se ty prázdné černé dolíky otevřely a na mě ze tmy civěly dvě krví podlité oční bulvy, vydral se mi z hrdla výkřik, který vyjadřoval veškerou mou hrůzu. Víno mi vyklouzlo z ruky a s rachotem se roztříštilo na kamenné podlaze. Rudá tekutina se rozstříkla do stran a zmáčela mi sváteční sukni.
Dodnes nevím, jak jsem se odtamtud dostala. Pamatuji si až to, že jsem ležela na pohovce v salonu v suchém županu, na hlavě jsem měla studený šátek a pod nosem mi Zachariáš přidržoval skleničku s irskou whisky. Nikdy se k tomu, co se stalo ve spíži, nevracel. Ostatně ten večer to ještě neskončilo.
Má první myšlenka po té, co jsem se vzpamatovala, byla na děti. Odhodila jsem z hlavy šátek a odstrčila manželovu ruku se sklenkou. Beztak se mi z toho pachu zvedal žaludek. Útroby mi svíral obrovský strach. Proč se tak proměnila? Chtěla mi něco sdělit? Nebo mě chtěla varovat? Ale před čím?
„Děti!“ Vydechla jsem s úzkostí v hlase.
„Jsou v pořádku, buď v klidu,“ Zachariáš se mě snažil položit zpět do polštářů, ale já se nenechala. Intuitivně jsem věděla, že se něco děje.
„Je u nich Klára, šla je zkontrolovat. Spinkají v klidu ve svých postelích,“ usmál se Vítek.
„V postelích rozhodně nejsou!“ Klára vpadla do salonu a zvrátila Vítkovo tvrzení jedinou větou. „Šla jsem nejprve k Tomáškovi s Adélkou. Oba klidně spali. Tak jsem šla zkontrolovat i kluky. A když jsem vyšla zpátky na chodbu, viděla jsem tu zrůdu, jak vede obě děti za ruku.“
„Ach Bože, věděla jsem to.“ Vyskočila jsem prudce z pohovky a odstrčila oba muže sedící u mě stranou. „Kam je vedla?“ Chytila jsem Kláru za ramena a třásla s ní.
„Někam dolů ze schodů, copak já vím? Je to tady jako jedno velké bludiště. Vy jste tady doma.“
„Veď mě, rychle!“ Přitáhla jsem si župan těsněji k tělu a vystrčila ji ze dveří. Naštěstí dokázala pochopit můj strach o děti a rozběhla se směrem, kterým žena odešla. A znovu se ukázalo, že můj instinkt je správný. Ta žena nám chce něco sdělit. Ale proč si k tomu proboha vybrala moje děti?
„Támhle je,“ ukázala Klára do tmy před sebou a zastavila se. Znovu se dala do pohybu až když jsem do ní rozběhnutá vrazila. Žena stála s oběma dětmi dole u paty schodiště a shlížela k nám nahoru. Když viděla, že ji doháníme, otočila se a pokračovala dál.
„Zachariáši, Vítku, dělejte něco!“ Křičela jsem na muže a ohlížela se zpátky. Až když jsem klopýtla na kamenné podlaze a bolestivě si narazila palec, uvědomila sem si, že celou dobu běžím bosa. Muži už mě doháněli. Někde ze zdi vytrhli starou louč a rozsvítili ji. Zdálo se, že vydává lepší světlo, než provizorně nainstalované lampy na stěnách. Žena už dávno vyšla z prostoru, který byl naším obytným. Prošla chodbou až ke sklepení a tam zase chvíli počkala, až ji doženeme. Šlo jí jednoznačně o to, abychom ji následovali.
Když už jsme ji téměř doháněli, prošla zavřenými dveřmi a děti vzala s sebou.
„Pro Kristovy rány, moje děti,“ křičela jsem hystericky a bušila do zavřených dveří od sklepa.
„Máte od nich klíče?“ Otočila se na mého chotě Klára.
„Někde nahoře,“ pokrčil Zachariáš bezradně rameny. Nepočítali jsme s tím, že je budeme potřebovat tak brzy. Sezona měla začínat až za několik měsíců. Popravdě řečeno, ani já jsem v tu chvíli nebyla schopná domyslet, kde klíče leží.
„Tak je vyrazíme.“ Vítek na nic nečekal a rozběhl se proti dveřím. Ozvalo se zakřupání a můj švagr se s bolestí chytil za rameno. „Krucinál! Asi jsem si to zlomil,“ bědoval, zatímco Klára zjišťovala jeho zdravotní stav.
„Bože, ty máš nápady,“ kroutil hlavou Zachariáš, ale sám nevěděl, co má dělat.
Naše tajemná únoskyně s námi zřejmě ztratila trpělivost, protože v tu chvíli se dveře se skřípotem sami od sebe otevřely. Vběhli jsme dovnitř a hnali se dolů po strmém kluzkém schodišti. Nohy jsem měla tak zmrzlé, že jsem je téměř necítila. Možná to tak bylo dobře, protože jsem necítila ani ostré hrany, které mi rozdíraly chodidla do krve.
Dole však nebylo nic. Ani žena, ani naše děti. Jen tři prázdné zamřížované kobky a uprostřed široký tmavý sloup. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, když se uvnitř sloupu rozzářilo světlo. Prosvítalo mezerami v kamenech ven a postupně prozářilo celý prostor.
„Tohle je to místo, kam ji chuděrku zazdili,“ kývla Klára směrem ke sloupu, když se jim podařilo s Vítkem sejít strmé schody dolů. „Alespoň se to historici domnívají.“
„To je opravdu smutné, ale mě v tuhle chvíli zajímá, kde jsou mé děti!“ Dupla jsem vztekle nohou, až mi projela ostrá bolest až do břicha. Byla jsem na pokraji zoufalství. Co je mi po tom, kde pohřbili nějakou nešťastně zamilovanou šlechtičnu, když mi unesla děti a ty teď nikde nejsou.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Uvnitř sloupu světlo pohaslo a místo toho se z něj začalo ozývat fňukání. Postupně se měnilo v pláč, až vygradovalo do šíleného vřeštění. Do hysterického řevu mých dětí! Nevím už, jak to tenkrát muži udělali. Dodnes nechápu, kde se vzalo ve Vítkovi tolik síly, aby i s polámanými kostmi v rameni pomohl mému muži a společně rozmlátili sloup na padrť. Kameny se sesypaly a uvolnily tak tělo, které tam bylo po staletí zaklíněno. Spolu s kamením se ven vysypaly i bílé kosti a trocha ztrouchnivělé látky, které skutečně patřily ubohé Zdislavě z Louzova. A s kostmi se uvolnila i její duše. Konečně se dostala ze svého letitého zajetí a mohla za tím, koho po celou tu dobu milovala.
„Nejsou tady!“ Bědoval zoufale Zachariáš a odhazoval stranou jednotlivé kameny. „Všude jsou jen samé kosti. Ale naše děti nejsou nikde!“
Už jsem neměla sílu ani na odpověď. Seděla jsem na ledovém schodišti, objímala se rukama a plakala jsem. Klára se mě snažila uklidnit a držela mě kolem ramen.
„Mami!“
Ticho prořízl dětský výkřik.
„Tati! Kde jste?“
„To jsou dvojčata!“ Klára vyskočila na nohy a hnala se po strmých schodech nahoru. Už jsem ani nedokázala vnímat její hrůzu. Teď prožívala totéž co já. Její děti jsou ve stejném nebezpečí, jako ty moje. Pomaličku jsem se propadala do mdlob, když mě probral Klářin další výkřik.
„Tady jsou, jsou tu všichni!“
„Cože?“ Oba muži tu otázku vyslovili najednou a otočili se od hromady kamení, která po sloupu zbyla. I já jsem se přinutila zvednout hlavu a přivést svou mysl zpět do reality.
„Jsou tady všichni čtyři, a jsou v pořádku.“ Teď už Klára stála ve dveřích do sklepa a objímala pravou rukou jedno ze svých dvojčat. Stín za ní dával tušit, kde jsou i zbylé tři děti.
Byla to nejhorší noc v našem životě a doufám, že už nikdy nic podobného nezažijeme. Přesto jsem tehdy pochopila, že zázraky existují. Jeden se odehrál ve chvíli, kdy se na hradbách sešly dvě dlouho bloudící duše. Zdislava byla znovu krásná a plná elánu, když padla do náruče mohutnému rytíři oblečenému v plné zbroji. Než se uchopili za ruce a zmizeli společně v temnotě za ochozem, ohlédla se za mnou. A tehdy mi to došlo. Ten největší zázrak, který mě v životě potkal, jsou moje děti. A ať je život jak chce těžký a bolestný, dokud jsou mé děti zdravé a dokud jsou v mé náruči, prožívám tu nejkrásnější skutečnou pohádku.

úterý 22. prosince 2015

Čas Vánoc - podruhé....


Jelikož jsem letos opět upustila od tradičního zdobení se zeleným jehličím - to mám jen v truhlících na oknech, posílám malinkou ukázku modrostříbrného svícnu a háčkovaných koulí, které jsou výtvorem mé tchyně.


Každý rok si dělám radost a kupuji si něco nového z dekorací... Letos jsem byla velmi neposlušná, kromě dvou sobů - které jste mohli vidět vedle mé dcerky v prvním "Čase Vánoc...", jsem pořídila také věnec na dveře z Dedry - nechtělo se mi s ním zdržovat a s ním dorazila také kouřová srdíčka...
   

Ještě jedna dekorace z obývacího pokoje. Miluji zelenou barvu v kombinaci s bílými háčkovanými koulemi...

V sobotu jsme vyrazily s dcerkou a se sousedkou na předvánoční minivýlet - u nás ve Velešíně je každoročně sestavený vyřezávaný unikátní betlém pana Rouhy. Jelikož ho Nela celý prospala, musela jsem pořídit alespoň ten vystřihovací, se kterým si teď doma hraji.


 A konečně k Vánocům patří samozřejmě cukroví. Jelikož mi každoročně peče tchyně, měla jsem čas si hrát a zdobit perníčky...


...kromě nich jsem dělala nugátové košíčky, které dělá moje mamka a které se každý rok pokouším udělat úplně stejně a nikdy se mi to nepodaří. :)


  A teď ještě pár pohledů na všechno cukroví, které jsem doma shromáždila. :) To nejkrásnější je samozřejmě od již zmíněné tchyně. :)





A aby toho sladkého nebylo příliš, pustil se letos do přípravy Vánoc i manžel, samozřejmě to pojal čistě po chlapsku. Kromě plzeňského piva ve špíži nachystal kyselé pokušení...


A i když nemám světlo betlémské, rozloučím se s vámi dnes jedním příjemným světýlkem, nádhernou zelenou svící od kamarádky, která mi bude zpříjemňovat vánoční čas. :)





pondělí 21. prosince 2015

Recenze - Dana Svítilová, Barbora Faiglová, TAFOFIL


Nakladatelství: Grada
Rok: 2015
Počet stran: 112

Anotace:
Vstupte s námi do mystického světa tajuplných hřbitovů. Průvodcem vám bude tafofil (řecky taphos znamená hrob). Člověk, který se toulá po hřbitovech s fotoaparátem a v zajetí kouzla, které chápe jen on. Podle zásad moderních objevitelů si neodnáší nic než fotky, které jako by viděly víc, než oči běžného návštěvníka. Teď máte i vy šanci projít se po tichých místech plných historie, osudů a tajemného šeptání těch, kteří tu byli před námi. Od pražských Olšan po neznámá místa kdesi u hranic. Navštívíme hroby křesťanské i židovské a pokusíme se spojit s jejich tajemstvím.


Recenze:
I když je na knižním trhu několik publikací o hřbitovech, symbolice, nebo funerálních sochách a plastikách, kniha jako TAFOFIL tady rozhodně chyběla. Nejedná se o žádnou odbornou publikaci, která by vyčerpávajícím způsobem pojednávala o několika hřbitovech a zahltila vás daty a odbornými informacemi. Toto je poetická procházka po místech posledního odpočinku, která ve vás vyvolá nostalgii i nadšení.
Zatímco text opatřila Mgr. Dana Svítilová, jejíž vyprávění se čte poměrně dobře, fotografie do knihy pořídila Barbora Faiglová. Dana Svítilová propojila ve svém textu nejen duchovní, ale i materiální kouzlo těchto míst. Vysvětluje některou symboliku židovských i křesťanských hřbitovů, u některých popisuje historii obce a jejích obyvatel, u některých se zase zastavuje u textů náhrobků a rozpráví s těmi, kteří tam v tichu spočinuli. Přiznávám, že poslední zvolený způsob mi nebyl úplně sympatický, ale zase je to velmi originální varianta, jak přetlumočit čtenářům nápisy na některých židovských náhrobcích. Na pomoc si autorka vzala pana Achaba Heidlera, který se významně podílí na zachování židovských památek a na překladu hebrejských textů na hrobech, aby byly jejich výpovědi blíže dnešním návštěvníkům. 


Co všechno čtenář pozná a zjistí? V první řadě jej uchvátí kouzelné fotografie, které navodí místy temnou a místy smutnou atmosféru. Dozví se nové informace o symbolice, pohřbívání, i o historii některých hřbitovů a těch, kteří jsou na nich pohřbeni. Prostřednictvím stránek navštíví nejen slavné hřbitovy malostranské a olšanské, ale i zapomenuté hřbitůvky v Pomezné, nebo třeba v Holíči.


TAFOFIL je podle mě nutnost pro všechny, kteří milují hřbitovy a místa posledního odpočinku. Je to základ, ze kterého mohou vycházet nováčci, i zajímavé zastavení pro ty, kteří se již za tafofily léta považují.